Vítám tě na mé stránce.

Jsem Jiřina, nebo mi můžeš říkat Georgia. Miluji umění. Maluji olejem a píšu povídky. Živím se jako copywriter. Narodila jsem se v malebném městečku na Šumavě. Od útlého dětství mě bavilo malovat, psát, tvořit. Byla jsem divoké a nezbedné dítě. Miluji život, emoce a pocity. Život to je houpačka a já se ráda houpu.

Jako dítě jsem navštěvovala uměleckou školu v Sušici. Obor malířství, kresba, sochařství. Jenže za poplatek, který se každý půlrok platil, si mohl táta koupit půl bedny piva a za peníze, které dával za moje malířské vybavení, si mohl koupit tu druhou půlku bedny piva. Tak mě přestali rodiče v malování podporovat, ale do školy mi tempery prostě koupit museli. Tak jsem malovala dál.

Když maminka od otce odcházela, bylo mi 11 let. Žel, pro mne to výhodu nepřineslo. Muž, kterého si našla, byl možná tím pravým pro ni, nikoliv však pro mě. Začala jsem rebelovat proti jejímu rozhodnutí a on na to reagoval „tvrdší výchovou“. Nevím zda kopání do dítěte, údery pěstí do dětského obličeje a neustále psychické ponižování by v dnešní době někdo nazval „tvrdší výchovou“, ale já ho nesnášela a snažila se od něj držet co možná nejdál. Takže zase nebyl nikdo, kdo by mi koupil můj vysněný a skutečný malířský stojan. Ale dostala jsem alespoň plátna. Byly tři a protože se do mě nechtělo tolik investovat, jako podklad použili Balakryl a jako barvy jsem dostala Tempery. Asi nemusím dlouze vyprávět, že to zrovna nedopadlo, což byl signál pro moje rodiče, že se prostě nesnažím, a proto mě přestali podporovat úplně. Ale malovat jsem nepřestala, i když kvůli mým kresbám, které měly k veselí daleko, jsem byla svým otčímem napadána čím dál častěji. Jenže co dělat, když vám to pomáhá překonávat stres a pocity beznaděje, které mě tenkrát obklopovaly.

Obrazy jsem proto na dlouhou dobu vyměnila za psaní povídek. Všechno to začalo tím, že jsem našla zálibu ve čtení temných příběhů a horrorů. Zjistila jsem, že psaní mi pomáhá podobně jako obrazy. A tak jsem začala psát. Sešit se dal totiž velice jednoduše schovat mezi ostatní sešity a nikdo o něm dlouhou dobu neměl ani tušení. Psala jsem si temné básně i Gothic a Fantasy povídky. A taky deník, kde jsem si zaznamenávala svoje pocity a emoce. Až ho jednou objevila moje matka, kterou to skutečně ranilo, ale co dělat, když mi obrázky byly vyčítány jejím druhem. Tenkrát jsem se naučila jsem, že dítě vám nemusí bránit v rozletu za vašimi sny, ale že je dobré mu věřit a snažit se ho pochopit, i když je to možná o to složitější. Být mu podporou a nesnažit se ho hnát po nějaké vámi vyšlapané cestě a brát mu jeho sny a cíle, jen protože se tím možná neuživí. Dnes už je všechno pryč a zbyla z toho jen hora smutných vzpomínek.

Opravdové podpory mé vášně v malbu jsem se dočkala až v dospělosti, kdy můj muž mi k narozeninám koupil jak malířský stojan, tak i olejové barvy, štětce, plátna a dokonce i olejový šeps. Dal mi tak možnost zase malovat a teď už opravdu opravdově. Od té doby namaluji i tři obrazy týdně. Přičítám to tomu velkému hladu po seberealizaci, který jsem celý život pociťovala. Každopádně faktem je, že když cítím vůni tempertýmu a jsem celá zmazaná od lepkavých olejovek, zažívám pocit absolutního štěstí.